Základy studia nových médií: chybějící části

Naposledy jsem poctivě psal domácí úkoly pro StuNoMe před rokem a půl. Resty se však nedají odkládat věčně. Po Marxovi, pejskovi, kočičce a Manovichovi jsou na řadě postmoderní filozofové.

---

Goodmanova světatvorba

Podle Nelsona Goodmana¹ neexistuje jeden reálný svět; místo toho existuje mnoho alternativních světů, které mají svůj účel, ale žádný z nich není schopen zachytit „skutečný svět“ jako takový – to, co považujeme za empirickou realitu, je pouze náš způsob vidění světa.

V takto relativistickém systému pochopitelně nemůžeme nic hodnotit objektivně. Například „pravda“ – pokud v daném světě vůbec něco jako „pravda“ existuje – má pokaždé jinou podobu. Světy můžeme posuzovat nanejvýš mezi sebou. Pokud si určitý svět stanovíme jako referenční (naši „objektivní realitu“), můžeme v jejím referenčním rámci považovat některé světy za pochybné. Jestli v našem světě máme „empirické důkazy,“ podle kterých se Země otáčí kolem Slunce, tak víme, že heliocentrický model je mylný; přesto byl v minulých světech považován za reálnou pravdu.

Typickým případem světatvorby – či spíše reflexe různých verzí reality – jsou různé úrovně abstrakce. Jeden objekt můžeme popsat v rámci různých sytémů, které budují vlastní vidění světa na základě určitých axiomů. Potom například jablko může být z botanického pohledu plod krytosemenné rostliny, z chemického pohledu shluk molekul či složitějších vazeb aminokyselin, z fyzikálního pohledu skupenství atomů a z nutričního pohledu je to zdroj vlákniny a vitaminu C…

Co zde provádíme je zvýrazňování a potlačování určitých aspektů v té které verzi reality. Goodman konkrétně jmenuje několik způsobů světatvorby: kompozice / dekompozice – stejnou věc můžeme rozložit či složit více způsoby; zvýrazňování – záměrně vyzdvihujeme určité aspekty světa; uspořádání – jaký je vnitřní řád světa²; vylučování a doplňování – přidává či ubírá některé prvky ze světa; deformace – zkreslení či naopak korekce některých aspektů.

Krásné na Goodmanově irrealismu je, že je prakticky neprůstřelný. I pokud jej zavrhnete, děje se tak ve vaší verzi světa, s čímž ovšem Goodmanova teorie tak nějak počítá.

Pochopitelně ani Goodmanova teorie není vyňatá sama ze sebe. Přesněji řečeno: světatvorba je jeden z pohledů na světatvorbu. Tím, že nám Goodman nabízí určité nástroje pro světatvorbu, provádí určitou redukci pohledu na realitu. Zároveň je zapotřebí mít na paměti, že pokud posuzujeme světy mezi sebou, činíme tak z pozice „našeho světa.“ To určuje jaké aspekty v porovnání zvýrazníme či vynecháme…

Už vás z toho bolí hlava? Pustíme si radši písničku.

Příspěvky od spolužáků

• Hana Němečková: Goodmanovy světy a jazyk
• Jan Maršíček: Goodman – Způsoby světatvorby
• Zuzka Sommerová: Způsoby světatvorby
• Leni Krsová: Tvoříme svět, zn. jde to různě
• Martina Podhůrská: Všechny Goodmanovy světy

Baudrillardova simulákra

Podle Jeana Baudrillarda³ naše postmoderní civilizace už dávno neexistuje v realitě. Místo toho žijeme v hyperrealitě utvářené simulákry. Ve zkratce se jedná o kopii bez předlohy, která je reálnější než realita – předčí realitu a stává se realitou.

Jsou to zejména symboly vytvářené kulturou a médii; naše existence je zcela saturována mediální realitou, kterou nedokážeme oddělit od „skutečného světa.“ Baudrillard v tomto směru dával za příklad válku v Perském zálivu – válka, která fakticky existovala pouze v mediálním prostoru, avšak její každodenní přítomnost ji učinila reálnější než reálnou.

Mým oblíbeným příkladem v tomto směru je film Vrtěti psem (Wag the Dog), ve kterém prezidentští poradci vytvoří jako součást kampaně naprosto fiktivní válku s Albánií. Včetně dojemných záběrů prchajících dětí.

Svým způsobem je ironické, že pro ilustraci konceptu simulákra používáme filmy a seriály. Tato média se totiž zásadně podílí na konstrukci hyperreality. Nicméně se mnohdy jedná o přiznanou fikci, na rozdíl například od reality show, která si ze své podstaty „hraje na realitu.“ Jak píše Hana:

Podle Baudrillarda je za oblíbeností tohoto druhu hyperreality touha po banalitě (!) a po stejnosti. Obraz banality se při sledování reality show stává důležitější než skutečnost, že sám žiju banální život a koukám se na desítku lidí zavřených ve vile, kde je 24/7 za tmavými skly sledují kamery.

Mediální konstrukce reality představuje pouze nejobligátnější příklad. Peníze, průmysl, jazyk…; co mohlo být dříve určitým odrazem reality, bylo povýšeno na symboly s intrinsickou hodnotou, které nemají žádný předobraz. Nejsou však falešné či nereálné. Jsou skutečnější než skutečné. Utváří tvárnou a vždy proměnlivou hyperrealitu.

Baudrillardova teorie představuje zajímavý nástroj pro kritickou reflexi přemedializované kapitalistické společnosti. Není mi však zcela jasné co je podle Baudrillarda ona prapůvodní realita, kterou simulákra nahrazují. Baudrillard spojuje vzestup simuláker s industrializací a „konsumerizací“ společnosti. Společnosti, která se oprostila od všeho sakrálního a vydala se na sestupnou spirálu materiálního konzumu.

Je však cesty zpět? S pokrokem vědy paradoxně odhalujeme stále více o své „skutečné nátuře“ a zbavujeme se posledních iluzí o výlučnosti vlastní existence. I lidské vědomí tak nakonec může být pouhým konstruktem, simulákrum, které nemá žádný odraz v realitě. Jen evoluční trik organismu řízeného biologickými imperativy. A simulákra tvoří obranný mechanismus kultury, kterou se tento organismus obklopil, jako zámotek.

Tohle začíná být moc depresivní, chce to nějaký veselý obrázek na rozptýlení chmurných myšlenek…

Příspěvky od spolužáků

• Hana Němečková: Praecessio simulacrorum
• Zuzka Sommerová: Simulakrum Jeana Baudrillarda
• Tomáš Bachtík: Simulákrum sem, simulákrum tam, všude kam se podívám
• Karel Kopřiva: On Time Travels and Simulacrum
• Jan Maršíček: Simulakrum
• Leni Krsová: Vítejte ve Wayward „simulacrum“ Pines
• Naďa Buchtová: Simulakrum a hyperrealita podle Jeana Baudrillarda

Heideggerova Otázka techniky

Martin Heidegger, zaručeně jeden z nejobtížněji čitelných filozofů vůbec, se v eseji Otázka techniky⁴ věnuje podstatě technologie. Techné je činnost, která odkrývá něco skrytého; když řemeslník vytvoří stříbrnou misku, odkrývá ve stříbru jeho možný potenciál za určitým účelem. Rozdíl oproti moderní technologii je v pasivu: v dřívějších dobách se příroda nechávala odkrýt, moderní technologie si však vynucuje odkrytí. Zatímco větrný mlýn využívá přirozeně se vyskytující zdroj, přehrada postavená pro potřeby vodní elektrárny přizpůsobuje tvář krajiny ke svému účelu: pokud není proud pro turbiny dostatečně silný, prostě si jej vymůžeme. Zběsilým příkladem tohoto přístupu je frakování – vymůžeme si suroviny z půdy i tam, kde se nenachází dostatečně velká ložiska.

Moderní technologie s sebou nese kompletní způsob myšlení, který od základu mění náš pohled na přírodu i nás samotné. Heidegger to nazývá Gestell (v angličtině bývá v tomto kontextu překládáno jako enframing). Jde o vidění světa jako pasivní zásobárny zdrojů. Skála se stává „zdrojem stavebního materiálu,“ řeka „zdrojem energie,“ ale třeba i krajina se stává „zdrojem turistického ruchu.“ Zároveň si technika na člověku vymáhá, aby vymáhal zdroje.

Nakonec i člověk se stává zdrojem. Nad pojmem „lidské zdroje“ už se dnes málokdo pozastaví. V digitální éře se naše činnost a naše pozornost stává zdrojem skrze data, která produkujeme, a reklamy, které vnímáme.

Téma se vlastně točí kolem Heideggerova ústředního tématu bytí – technika nás v tomto směru odvádí od bytí. Paradoxně skrze proces odkrývání dochází k zakrývání bytnosti; setrváváme ve stavu vymáhání a zavíráme si tak další cesty. Můžeme to uchopit i z Goodmanovy či Baudrillardovy perspektivy. Technika nás odkazuje do vymezené množiny světů, které souhrnně tvoří Gestell. Technika jsou zároveň i simulákra, která nám zakrývají podstatu bytí tím, že se sama povyšují na princip bytí.

Další zdroje

Eva Peterková má skvělé výpisky k Otázce techniky.

Chytré hlavy z Wisecrack také zpracovaly 8-bitovou interpretaci Heideggerovy eseje. Se Star Wars. Martin Heidegger versus Darth Vader.

Příspěvky od spolužáků

• Jan Maršíček: Heideggerova technika
• Martin Večeřa: Je člověk přirozený?
• Leni Krsová: Heidegger & kritika techniky
• Zuzka Sommerová: Otázka techniky
• Naďa Buchtová: Heideggerova otázka techniky

McLuhan: Médium je mesáž

„Médium je poselství!“ prohlásil Marshall McLuhan a zmizel v obláčku mediální teorie. McLuhanovo chápání „média“ však přesahuje naši běžnou představu masmédií. Médium utváří prostředí, ve kterém se šíří obsah a zároveň jiná média. Média se tak stávají extenzí jiných médií; jako knihtisk je extenzí psaného textu, text je extenzí řeči… Média jsou však nedílně spjatá s obsahem, který šíří; jako když text linearizuje nelineární rozhovor a fixuje jej v čase. I žárovka je médium; médium bez obsahu, které vytváří prostor pro další média, jaká by bez její přítomnosti nemohla existovat. The Medium is the Message.

„Médium je masáž“ – tak McLuhan pojmenoval koláž „sbírky efektů,“ které na nás média mají. Neboť média masírují naše smysly, jsou všudypřítomná a neponechají na nás nic nezměněného. Kompletně nás přepracují. The Medium is the Massage.

Média jsou extenzí nás samotných. Kolo je extenzí nohy. Oblečení je extenzí kůže. Kniha… …je extenzí oka. Elektrický obvod je extenzí centrálního nervového systému.⁵ Média mají potenciál rozšířit náš „pohled,“ naše zorné pole, a přesto nás připoutávají na místo. Elektronická média vytvořila „masu“ individuí, která si však drží svůj fixní pohled na realitu – namísto zkoumání jiné perspektivy,⁶ jiných světů. The Medium is the Mass Age.

The Medium is the Massage zní jako důmyslná slovní hříčka. Přitom vznikla omylem, chybou v tisku. Když McLuhan chybný titulek viděl, prý radostně zvolal: „Takhle to nechte!“⁷ Hlubšímu smyslu předcházela náhoda. Kniha má i zvukové zpracování; řečník, který čte úryvky z knihy, je přehlušován jinými řečníky a hudbou. Protože jak lépe zachytit fragmentovanost a kognitivní zátěž současného přemedializovaného světa než skrze nahodilou a nesmyslnou koláž? Možná se zde ukrývá nějaká důmyslná zpráva. Možná jen celá tiráda zakrývá skutečnost, že zde nic není. The Medium is the Mess Age.