Web, který nebyl (NMI18)

Když jsem psal svou diplomku, o které budu dnes mluvit, připomněl jsem si, jak velký jsem bordelář. Pokaždé, když mám zpracovat větší množství informací, propadám se do strašného chaosu, který se snažím přetavit v něco užitečného.

Můj problém není v nedostatku informací; díky webu jich můžu najít a konzumovat neomezené množství. Jenže jaké informace to jsou? Mohl bych se strefovat do plytkých fotek kafíček nebo hlubokomyslných statusů celebrit na sociálních médiích. Případně mluvit o šíření „fejk ňůs“. Jsou to některé příznaky problémů dnešního webu a informační společnosti. Já se však chci zaměřit na web jako takový.

Můj problém – a zároveň motivace proč se věnovat tomuto tématu – je efektivnější získávání znalosti z informací. Konkrétněji, jak nám k tomu může pomoci web. Jistě, téma konference jedno řešení naznačuje¹: přidejte dostatečné množství umělé inteligence a počítač to za nás všechno vyřeší. Původní představy vizionářů, o který budu za chvíli mluvit, však byly odlišné. Počítač měl být nástroj, který nám pomůže efektivněji zpracovávat informace a efektivněji přemýšlet. Neměl za nás udělat veškerou práci udělat sám. Koncept, který nám k tomu měl dopomoci, se jmenuje hypertext.

Hypertext

Hypertext znáte nejčastěji ve formě textových odkazů, které vás ve webovém prohlížeči vezmou na jinou stránku. Myšlenka hypertextu je však hlubší a vychází z konceptu a nehierarchické organizace informací.

Ve fyzickém světě jsme zvyklí organizovat předměty hierarchicky: kniha patří v knihovně právě na jedno místo, do konkrétní sekce. Organizovat takto informace je složité, protože máloco patří právě do jedné škatulky. Ve fyzickém světě nemáme jinou možnost, protože jedna věc může být jen na jediném místě.

Náš mozek neorganizuje informace do jasně dělených škatulek, ale uvažuje v asociacích: jedna informace může mít vazbu na mnoho dalších. To má právě umožnit hypertext, jako forma nehierarchické organizace informací. K jedné věci vede mnoho cest nebo je i na více místech zároveň. Uspořádat takto informace je mnohem snazší, pokud nejsme omezení fyzickým světem.

Paul Otlet (1868–1944)

To si uvědomoval i Paul Otlet, belgický právník a vizionář, který koncem dvacátého století položil základy dokumentalistiky. Z tohoto oboru se později vyvinula informační věda.

Otlet společně s Henri La Fontainem vytvořil fasetový systém Mezinárodního desetinného třídění pro klasifikaci dokumentů. Tento systém je zajímavý tím, že dílo může být zatříděný pomocí více charakteristik současně ve snaze zachytit „sociální kontext“ díla. Zároveň systém umožňuje vytvářet vazby mezi tématickými třídami, takže je možné klasifikaci rozšiřovat tak, jak se rozvíjí oblasti bádání.

Tehdy nejlepším médiem pro třídění informací byly registrační kartičky. Kromě organizace v knihovnách měly zachycovat i informace obsažené v knihách. Otlet se tak snažil informace „osvobodit“ z fyzické vazby. Jednu dobu byla v Belgii provozovaná zásilková služba, kde jste mohli zažádat o informace. Odpověď jste dostali poštou v ceně 27 franků za tisíc kartiček. Takový „protogoogle“.

Otlet si představoval, že informace budou eventuálně spravované mezinárodní institucí Mundaneum. Ta by přes globální síť shromažďovala a poskytovala informace pro celý svět. Otlet se tak do jisté míry přiblížil představě Internetu.

Skrze nové technologie se měla proměnit i forma informací a knih:

Biograf, fonograf, rádio, televize: tyto nástroje, považované za náhradu knihy, se ve skutečnosti stanou novou knihou, nejmocnějším dílem pro rozšíření lidského vědění. Toto bude rádiová knihovna a televizní kniha.

Mimo zvuku a obrazu mělo dojít i na další smysly, například měla vzniknout i čichová či chuťová kniha.

Pro představu o budoucí práci vědeckého pracovníka navrhnul specializovaný pracovní stůl Mondothéque. Ten by měl eventuálně zprostředkovávat dálkový přístup k informacím v Mundaneu:

Namísto knih je na dosah obrazovka a telefon. Jinde, v ohromné budově, jsou všechny knihy a informace. Odtud se stránka ke čtení (…) zobrazí na obrazovce. Obrazovka může být rozdělená na poloviny, čtvrtiny nebo i desetiny, pokud je zapotřebí procházet více dokumentů současně.

Shodou okolností měl za Atlantikem jiný pán podobnou představu.

Vannevar Bush (1890–1974)

Vannevar Bush byl vědec, vynálezce a vysoce postavený státní úředník. Za druhé světové války vedl americký úřad pro výzkum a vývoj. Ze své pozice viděl, jak se jednotlivé vědecké disciplíny stále úžeji specializují a obával se, že se výrazně znesnadní výměna informací napříč obory. Proto přišel s nápadem jak využít asociativní třídění namísto rigidní, hierarchické organizace informací.

Navrhl zařízení Memex (spojení slov memory a extender). Podobně jako u Otleta se jedná o pracovní stůl pro vědomostního pracovníka. Bush byl ovšem technik, proto měl promyšlenou nejen formu, ale i mechaniku fungování takového zařízení. V Memexu jsou všechny dokumenty uložené na mikrofilmu. Nahoře na stole se nachází dvě či více obrazovek pro promítání dokumentů a ovládací panel.

Hlavní myšlenkou Memexu je možnost vytvářet tzv. asociativní cesty (associative trails). Funguje to tak, že si uživatel zobrazí na obrazovkách dvě stránky různých dokumentů a stisknutím tlačítka mezi nimi vytvoří asociaci. Následně může přidávat další stránky, přidávat vlastní poznámky a anotace a vytvářet tak novou cestu publikacemi. Výslednou cestu může kopírovat a sdílet dál.

Ačkoli Memex nebyl za Bushova života nikdy realizován, inspiroval celou řadu dalších vynálezců. Mezi jinými to byl i Douglas “Doug” Engelbart.

Doug Engelbart (1925–2013)

Doug Engelbart si poprvé přečetl o Memexu když pracoval v roce 1945 jako radarový technik na Filipínách a přenesl Bushovy myšlenky do digitální podoby. O Engelbartovi jste mohli slyšet především jako o „vynálezci myši“. Myslím si však, že toto označení shazuje jeho přínos.

Engelbartovým cílem byla „augmentace“ (rozšíření) lidských schopností. Člověk si utváří systém nástrojů které rozšiřují jeho vrozené schopnosti: tužka, písmo, abakus… Počítač může tvořit další nástroj v repertoáru, který výrazně posune naše schopnosti. Výsledkem tohoto myšlenkového rámce byl projekt oN-Line System (NLS).

Všechny tyto funkce byly veřejně představené před padesáti lety – dnes tato demonstrace bývá nazývána jako Mother of All Demos. Engelbart zde ukázal potenciál, jaký nabízí osobní počítač s grafickým uživatelským rozhraním. Bez jeho vizionářství by dnešní počítačové systémy vypadaly pravděpodobně velice jinak.

Řada jeho kolegů odešla do vývojového centra Xerox PARC. Tam vytvořili koncept grafického rozhraní postaveného na oknech, ikonkách a nabídkách (WIMP), který zajisté důvěrně znáte. Tento koncept si „půjčila“ i jistá firma Apple… Ale to už je jiný příběh.

Ted Nelson (1937–)

Ted Nelson byl Engelbartův dobrý kamarád a ve svém projektu Xanadu sledoval podobné cíle. Nelsonova motivace však vychází především z jeho osobních potřeb. Celý život zápasí s organizací informací. Má vrcholný odpor k papíru, především proto, že fyzický dokument nelze založit do více šanonů současně. S tím souvisí i jeho odpor k hierarchickému třídění informací.

Nelson věří, že vše souvisí se vším a že neexistují jasné škatulky pro různé koncepty. Každá hierarchie je dříve či později odsouzená k zániku. Tento fenomén nazývá „intertvingularitou“ a vyjadřuje to maximou Everything is deeply intertwingled (šlo by přeložit zhruba jako „Vše je hluboce prošmodrchané“ – Nelson je specialista na vytváření novotvarů). Tradiční systémy organizace informací nedokážou pojmout komplexní, „intertvingulární“ povahu lidského myšlení. Proto když se Nelson v šedesátých letech potkal s počítačem, spatřil v něm spásu pro jeho problém s organizací informací. Počítač je „kouzelná skříňka“ která má prakticky neomezenou paměť a nezná fyzická omezení papíru.

Původně Nelson přišel s konceptem textového editoru, který by umožnil vytvářet paralelní revize dokumentů a ty propojovat mezi sebou. Tyto představy o práci s elektronickými dokumenty zobecnil pod pojmem, který pojmenoval hypertext. Nelson používá příponu hyper– v matematickém významu „naddimenze“ (např. „hyperkrychle“ je zobecněním krychle nad trojrozměrný prostor). Proto „hypertext“ představuje vícerozměrný text.

Nelson se však neomezil pouze na textovou informaci. Od prvního veřejného představení konceptu hypertextu v roce 1965 hovoří o „hypermédiích“. V knize Computer Lib / Dream Machines (1974) popisuje například hypergram, hyperkomiks nebo hyperfilm. Pro Nelsona jsou hypermédia demonstrací interaktivity, které může být dosaženo skrze médium počítače… Protože nic takového tehdy prakticky ještě neexistovalo. Zároveň vidí velký potenciál hypertextu ve výuce a vzděláváním, protože studenti mají moc procházet materiály s ohledem na své potřeby a tempo.

Xanadu

Své představy o hypertextu chtěl Nelson realizovat v rámci projektu Xanadu. Ten pojmenoval podle básně Samuela Taylora Coleridge Kublajchán aneb Vidění ve snu. Tato báseň se proslavila především tím, že zůstala nedokončená – stejně jako Nelsonův projekt. Nelson za posledních padesát let napsal mnoho textu o tom, jak by Xanadu mělo vypadat a uveřejnil celou řadu prototypů. Přesto velkolepá vize Xanadu nebyla nikdy naplněná.

Během své existence prošel projekt řadou změn, proto panuje řada nejasností a mýtů co mělo být Xanadu vlastně zač. To bylo cílem mé práce a hlavní náplň mé diplomky: popsat Xanadu, jeho rozdíly proti současnému webu a potenciální přínosy.

Přesto, že se podoba Xanadu a dílčí cíle změnily, esence zůstala stále stejná. Xanadu měl být hypertextový systém elektronické literatury. Cílem je přenést do elektronického světa koncepty, které dlouhodobě fungují v literatuře. Koncepty jako citace, reference a odkazy, ale i autorské odměny. V Nelsonově vizi do sebe vše zapadá a ukazuje, jak naše současné chápání elektronického textu zdaleka nenaplnilo svůj potenciál. Popíšu čtyři nejdůležitější koncepty, na kterých Xanadu stojí.

Viditelné odkazy mezi dokumenty

Nejcharakterističtějším znakem Xanadu jsou viditelná spojení mezi konkrétními částmi dokumentů. Hypertextový odkaz jaký známe v prostředí webu, je jednosměrný: nevíme jaké další dokumenty odkazují na webovou stránku, kterou čteme (zpravidla to ví vyhledávače, ale tyto informace poskytují pouze omezeně). Zároveň odkazy zpravidla vedou na dokument jako celek: pokud chci čtenáře odkázat na konkrétní odstavec či větu, často tuto možnost nemám². Paradoxně je v tomto směru je současný web horší než papírové dokumenty: kniha je přirozeně limitovaná velikostí papíru, takže můžu odkázat na konkrétní stránku, webový dokument naproti tomu není nijak přirozeně dělený na menší části.

Nelson mluví v kontextu Xanadu o „plovoucích odkazech“ (Floating links), protože „překrývají“ původní text. Na rozdíl od webu nejsou odkazy pevnou součástí dokumentu. Jsou to samostatné entity s vazbou na konkrétní části zdrojového a cílového dokumentu. Zároveň mohou nést význam (typ), například že se jedná o poznámku pod čarou či o překlad odkazovaného fragmentu. Velkou výhodou tohoto návrhu je, že je odkazy možné přidávat i k cizím dokumentům, takže si čtenář může snadno vytvářet vlastní asociace v materiálech.

Transkluze obsahu

Pojem „transkluze“ (transclusion) je další Nelsonův novotvar. Jeho význam je podobný jako inkluze, ale s větším důrazem na přenesení. V Xanadu slouží transkluze ke skládání dokumentů z více částí. Citace jiných dokumentů nejsou kopií citovaného textu, ale jsou přímo vložené z citovaného dokumentu, se zachováním autorství a kontextu původního dokumentu. Transkluze není na webu zcela cizí koncept, typickým příkladem je například vkládání videí z YouTube do webové stránky. Tímto způsobem však není možné vložit pouze fragment jiného dokumentu, například část textu do toku stránky.

V kombinaci s plovoucími odkazy je patrné, že dokumenty v Xanadu se skládají z několika vrstev: výsledný text je nejprve složený ze zdrojových dokumentů a následně „překrytý“ odkazy na další materiály.

Transkluze podporuje remixování dokumentů při zachování autorství. Pokud například opravím chyby v cizím textu, můžu svou revizi zveřejnit jako nový dokument, ale zachovám informaci, že většinu textu napsal původní autor. To je užitečné i v případě zpoplatnění dokumentů a konceptu „transcopyrightu“.

Transcopyright

Nelson od začátku předpokládal, že obsah v rámci Xanadu bude zpoplatněný. Uživatelé by platili miniaturní částky (tzv. mikrotransakce) za každý přenesený byte. Díky tomu by autoři mohli dostat honorář na základě čtenosti jejich obsahu. V kombinaci s transkluzí to znamená, že čtenář si zakoupí dokument a částka se rozdělí poměrně mezi všechny autory, jejichž obsah je v dokumentu použitý. Nelson zároveň zdůrazňuje nárok čtenáře na vlastnictví zakoupeného obsahu: co si koupím už je permanentně moje. Můžu si pořídit zálohy a v případě potřeby dokoupit zbytek citovaného dokumentu. V praxi je tento koncept vidět na nejaktuálnějším prototypu Xanadu, aplikaci XanaViewer.

Permanentní revize dokumentů

Aby tyto koncepty fungovaly, musí systém zaručit permanentní dostupnost každé revize publikovaných dokumentů. Protože odkazy i transkluze pracují s konkrétním rozsahem textu ve zdrojovém dokumentu, změna zdroje by mohla odvozené dokumenty rozbít.

V praxi měl být Xanadu centralizovaný systém. Technický rozvoj řídí centrální autorita Xanadu Operating Company. Smluvní poskytovatelé („franšízanti“) hostují obsah s garancí dostupnosti a poskytují službu koncovým uživatelům. Pokud si přejete svůj dokument publikovat, musíte s poskytovatelem uzavřít smlouvu, akceptovat podmínky transcopyrightu a zaplatit poplatek za publikaci. Pokud si přejete publikovaný dokument odstranit, jedná se o několikaměsíční proces, protože je nutné upozornit autory všech odvozených a odkazujích dokumentů. Přestože Xanadu připouští „poloveřejných“ (privashed) dokumentů, které mohou být kdykoliv odstraněny, pouze publikace oficiální cestou umožní autorovi získat autorský honorář. Poskytovatelé mohou zároveň zálohovat a poskytovat obsah od jiných poskytovatelů, což má zaručit integritu systému i v případě výpadku.

V porovnání se současným webem působí model Xanadu se smluvními poskytovateli mnohem uzavřeněji. Je to určitá cena za větší robustnost celého systému a vymahatelnost autorských práv. Z mého hlediska se jedná stále o lepší model, než s jakým operují současné dominantní platformy pro publikování obsahu, zejména sociální média. V diplomce se věnuji projektům, které by umožnily dosáhnout robustnější distribuce obsahu i při zachování decentralizované povahy webu.

Co se stalo s Xanadu?

Jak jsem již zmínil, projekt Xanadu nebyl nikdy dokončený. Nelson má sice jasnou vizi, na rozdíl od Engelbarta však postrádá technické a organizační dovednosti projekt realizovat. Většinu prototypů pro něj implementovali jednotlivci, kteří na projektu dříve či později vyhořeli. Xanadu bylo nejblíže realizaci na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy byl projekt financovaný firmou Autodesk. Projekt však skončil fiaskem zejména z personálních důvodů a Nelson se na realizaci prakticky ani nepodílel.

Začátkem devadesátých let přišel World-Wide Web, který překonal většinu konkurenčních technologií i díky své trivialitě a adaptabilitě. Nelson nebyl z nástupu webu nijak nadšený. Částečně tím utrpělo jeho ego, protože koncept hypertextu, který vymyslel, proslavil někoho jiného. Zároveň web naráží na řadu problémů, které Nelson ve svých návrzích předpokládal. Web je pouhým odleskem všeho, co Nelson vložil do konceptu hypertextu.

Xanadu zůstává inspirativní vizí, která měla ukázat plný potenciál hypertextu a elektronické literatury. Možná by plně funkční systém Xanadu neobstál střet s realitou. Myslím si však, že Xanadu má stále co nabídnout a myšlenky, které do Nelson do projektu vložil, si zaslouží naší pozornost.

Proč se zabývat hypertextem a Xanadu?

V závěru zmíním několik důvodů, proč si myslím, že proč jsou pro nás myšlenky Xanadu stále relevantní a historie hypertextu má co nabídnout. V diplomce se věnuji řešením v některých z těchto oblastech.

Aktivní získávání znalostí

Jak jsem zmínil na začátku, hledal jsem řešení jak lépe zpracovávat informace ve znalosti. Na Memexu i Xanadu je zajímavé, že čtenář je postaven do mnohem aktivnější role při práci s textem. Může anotovat, remixovat a vytvářet vlastní vazby v materiálech.

Mým přáním je, abychom web nevnímali web jen jako médium pro distribuci, pasivní konzumaci a zveřejňování obsahu. Elektronický text může být mnohem interaktivnější a poskytnout čtenáři mnohem větší volnost než papír. Hledejme proto způsoby, jak na webu aktivněji pracovat s existujícím obsahem.

Multimediální informace

Setkávám se s názorem, že textová informace je dnes na ústupu. Stále více obsahu se přesouvá do multimediálních formátů, zejména videí. New York Times dokonce hovoří o „post-textové budoucnosti“ (ale přiznám se, že mi pojem post-text přijde jako „buzzword“).

Webový model hypertextu je pro práci s multimediálním obsahem značně omezený. Přitom už Otlet pochopil, že dokument může nést informaci v mnoha podobách. Řada raných hypermediálních systémů (v práci zmiňuji například systémy Intermedia a Microcosm) umožňovala vytvářet hypertextové vazby mezi textem i multimediálními formáty. Abychom v „post-textové budoucnosti“ obstáli, musíme překonat technická omezení, která rozdělují hypertext od hypermédií.

Udržitelná monetizace

Tim Berners-Lee původně navrhnul WWW jako nástroj pro sdílení informací v instituci CERN. Monetizace obsahu a kompenzace autorů nebyla jednoduše potřeba. Postupem času jsme si zvykli, že obsah na webu je zadarmo. Platíme tím, že trpíme reklamy a komerční sdělení. Reklama na webu už nejsou jen otravné blikající bannery, ale především sledování uživatelů za účelem efektivnějšího cílení. Techniky sledování jsou stále agresivnější a příjmy z reklamy vydavatelům přitom stále klesají.

Vznikají nové iniciativy jak situaci zvrátit ve prospěch vydavatelů a uživatelů. V diplomce například zmiňuji prohlížeč Brave, který umožňuje uživatelům dobrovolně, automaticky a anonymně přispívat webům, které nejčastěji navštěvují. Vedle nicméně Xanadu ukazuje, jak může být bezbolestná monetizace obsahu zabudovaná přímo do platformy a přitom respektuje nároky čtenáře. Bude však obtížné překonat mýtus současného webu, že obsah je zadarmo.

Permanence obsahu

Že obsah na webu mizí není nic nového. Je to fenomén který má vlastní název: linkrot („hniloba odkazů“). Pro ilustraci uvádím studii z roku 2014, která analyzovala dostupnost odkazů v publikacích Nejvyššího amerického soudu a vědeckých časopisech. V prvním případě zjistila, že je nefunkčních až 50 % odkazů, ve druhém případě to bylo dokonce přes 70 % odkazů.

Naučili jsme se akceptovat web jako nespolehlivé médium, kde obsah zmizí během okamžiku. Máme nástroje které se s tímto problémem snaží bojovat, například webové archivy, ale jedná se o hrdinný boj několika institucí s větrnými mlýny. Pro Xanadu je permanence obsahu zásadním východiskem, zatímco web obětoval tuto vlastnost ve prospěch decentralizace, „živosti“ dokumentů a nezávislosti vydavatelů. V diplomce zmiňuji možné řešení, které kombinuje decentralizovanou povahu webu s příslibem větší robustnosti distribuce obsahu.

Překonání technických bariér

Při pohledu na historii hypertextu mi připadá ironické, že jsme dokázali zbavit informace fyzické formy, abychom mezi nimi následně vztyčili technické bariéry. Ať už se jedná o nekompatibilní a proprietární formáty souborů nebo různé agresivní formy ochrany obsahu (DRM), které omezují naše možnosti práce s legálně zakoupeným obsahem.

I přes veškeré své nedostatky je web stále nejotevřenější platforma, kterou máme k dispozici. Pokud si jej nebudeme vážit, přijdeme o něj.

Novomediální inspirace

Navštěvujeme konference jako je New Media Inspiration abychom zjistili, jaká je současnost a budoucnost našich oborů. Minulost má však také co nabídnout a historie nových médií je plná technologií, které měly všechny předpoklady pro úspěch, a přesto zůstaly zapomenuty. Hledejte inspiraci i v tom co bylo – a co mohlo být.

Zdroj

Přednáška vychází z diplomové práce Web, který nebyl: Xanadu a alternativní pojetí hypertextu, obhájené v roce 2017 pod oborem Studia nových médií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Fotografie Douglase Engelbarta pochází ze stránek Doug Engelbart Institute. Fotografie Teda Nelsona je převzatá z rozhovoru s Nelsonem ve filmu Wernera Herzoga Lo and Behold, Reveries of the Connected World.